RECENZE Z NEW YORK CONCERT REVIEW: PAVEL ŠPORCL S ORCHESTREM NEW ENGLAND SYMPHONIC ENSEMBLE
PAVEL ŠPORCL - HOUSLE
ORCHESTR NEW ENGLAND SYMPHONIC ENSEMBLE
DIRIGENT GIUSEPPE LANZETTA
CARNEGIE HALL - STERN AUDITORIUM, NEW YORK
13. ÚNORA 2016
V rámci koncertního maratonu pořádaného agenturou MidAmerica Productions představil New England Symphonic Ensemble svižnou a uhlazenou verzi předehry k Beethovenově opeře Fidelio. Později přidal také velkolepé pojetí Vivaldiho chorální skladby Gloria a Magnificat od Johna Ruttera. Posluchači byli rovněž svědky hry jedinečného houslisty Pavla Šporcla, který se předvedl ve dvou různých hudebních polohách.
Pavel Šporcl je opravdu špičkový virtuóz. Pokud byste si chtěli poslechnout houslistu, který se popasuje i s nejsložitějšími Paganiniho kousky: on je ten pravý. Vedle neobyčejného nadání má také neuvěřitelnou techniku hry. Tyto schopnosti jej předurčují pro pozdně romantická a moderní díla, stejně jako pro současnější populární styly. Ve svém životopisu uvádí, že se rád pohybuje za hranicemi klasické hudby a spolupracuje i s umělci z jiných žánrů. Se svými projekty s cikánskou kapelou „Gipsy Way“ a „Gipsy Fire“ procestoval mnoho zemí a odehrál téměř 300 koncertů. Hraje na speciální modré housle, které mu na zakázku postavil Jan Špidlen v roce 2005.
Na tomto koncertě zazněl v podání pana Šporcla houslový koncert e moll op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Nezapomenutelným zážitkem se ukázala především jeho technika a brilantní provedení závěru. Myslím, že s orchestrem této komorní velikosti a zřejmě krátkým časem na zkoušení, šlo u známého Mendelssohnova díla o praktickou volbu. Nicméně se velmi těším na to, až jednou od pana Šporcla uslyším virtuózní a špičkové podání koncertů Prokofjeva, Stravinského nebo Šostakoviče. A s ohledem na jeho české zázemí vůbec nepochybuji, že by nám přednesl také jedinečnou interpretaci Dvořákova melancholického, etnicky nezaměnitelného koncertu. Jeho výběr cikánských a populárních skladeb publikum určitě též nadchne.
Modré housle k panu Šporclovi už neodmyslitelně patří. Nemají tak vřelý zvuk jako jiné nástroje, které jsem v tomto sále slyšel hrát. A to je také hlavní důvod, proč bych osobně od tohoto umělce preferoval poslech jiných skladeb. V prvních dvou větách koncertu některé noty postrádaly klasicky čistý výraz nebo vibrato. Měly spíše zvuk, který si spojujeme s repertoárem hudby 20. století nebo pop-rockem. Když se tempo zrychlilo, dirigent Giuseppe Lanzetta ne vždy přesně odhadl, co bude následovat. Orchestr se tak občas opozdil. Ovšem ve třetí větě byl maestro Lanzetta dobře připravený a sólista s orchestrem byli sjednoceni. Poslední větu už určitě rychleji neuslyšíte. Navzdory tomu byla zahrána naprosto precizně.
Doběla rozpálené Mendelssohnovo finále hladce přešlo do přídavku, ve kterém nám pan Šporcl zahrál Capriccio č. 5 od N. Paganiniho. To už se s úžasem na umění virtuóza dívalo nejen přítomné publikum, ale i někteří členové orchestru. A právě na Paganinim nám pan Šporcl nejlépe ukázal, v čem je jeho síla: dokonalá intonace, brilantní technika i držení nástroje, barevný zvuk v široké škále projevů a nezdolný příval energie. Tento výkon mohl být rovnou použit na nahrávku. (A já doufám, že ji někdo pořídil, protože mikrofony tam byly).
Pavel Šporcl je prostě jedinečný umělec, který by měl na současné umělecké scéně v New Yorku dostat mnohem více prostoru.
Anthony Aibel pro New York Concert Review; New York, NY