KRITIKA Z ČASOPISU HUDEBNÍ ROZHLEDY 1/2014: ŠPORCLŮV HOLD ČESKÉ HOUSLOVÉ ŠKOLE

Během listopadu a prosince se uskutečnila série koncertních vystoupení houslisty Pavla Šporcla doprovázeného klavíristou Petrem Jiříkovským v celkem devíti českých a moravských městech. Turné nese název Generali Tour 2013 (to podle generálního partnera pořádající Šporclovy agentury Pojišťovny Generali) a koncerty samy jsou pojmenovány Moje houslové legendy, evidentně v konsenzu se Šporclovým osobním, bytostným respektem k odkazu české houslové školy, které se cítí být a také je přímým pokračovatelem. Osobní vazba (jíž zcela podřídil výběr skladeb) je však ještě užší, neboť Šporcl svůj recitál věnoval památce svého profesora a znamenitého pedagoga Václava Snítila, žáka Jaroslava Kociana, jenž byl zase žákem legendárního Otakara Ševčíka.

Pražský koncert (29. 11.) byl snímán televizí a byl koncipován jako umírněná show odehrávající se na jevištně aranžovaném pódiu ve stylu – dejme tomu – pánského pokoje, v němž je kromě klavíru věšák, křeslo, stolek se stařičkým gramofonem opatřeným příznačnou trychtýřovou troubou (dokonce je na něm i hráno) a oba interpreti své hudební vystoupení chvílemi doplňují hereckými výkony.
Na začátku retrospektivní řady skladeb českých houslových virtuosů, kteří rovněž komponovali, byla dějem bohatá Polonéza G dur, op. 8 Ferdinanda Lauba se stylově decentní interpretační reminiscencí, jíž P. Šporcl připomenul své dávné předchůdce; k tomu se ostatně v průběhu večera tu a tam vrátil. Na Intermezzu pittoresque, op. 18 č. 2 Jaroslava Kociana je už patrná modernější melodická představivost a Šporcl právě na ni položil patřičný důraz v porovnání s lehkou samozřejmostí podaných paganiniovských pasáží. V Tenerezze Jana Kubelíka s obdobným gustem doslova „vystřihl“ jednotlivé variované melodické úseky dané charakteristickými specifiky virtuózní houslové hry. V Českém tanci č. 7, op. 10a Otakara Ševčíka mj. zaujal bezchybnými flažolety, ovšem zde je namístě vyzdvihnout tvořivou spolupráci klavíristy P. Jiříkovského, která právě v doprovodech virtuózních skladeb věru není lehkým úkolem. Zmíněný aspekt klavírní spolupráce ovšem v různých odstínech prostupoval celým koncertem a leckdy výrazně spoluutvářel celkovou atmosféru, jako například v předchozím Kocianovi i Kubelíkovi. Ve Scherzu capricciosu, op. 18 Františka Ondříčka právem upoutal vpravdě scherzózní „úprk“ houslí, zatímco úloha téhož nástroje v Poème élégiaque, op. 12 Ševčíkova současníka Belgičana Eugèna Ysaÿe spočívá téměř výhradně na melodice; oba interpreti této melancholické skladbě vtiskli náležitou hloubku.
A co říci k začátku druhé poloviny programu o čtyřvěté Sonatině G dur, op. 100, kterou psal Antonín Dvořák pro své děti? Především to, že jak Šporcl, tak Jiříkovský z této jednoduché drobnosti dokázali udělat lyrickou záležitost par excellence, při vší uvolněnosti v rytmicky přesné souhře a pozorných odstínech, zkrátka velkou malou věc. Následující Kubelíkova Burleska jedinečně skloubila výrazově prchavý dojem s dokonale ovládaným smyčcem i vytříbenou technikou levé ruky. Notoricky známý Souvenir jiného Ševčíkova současníka Františka Drdly oplýval nádherně čistými dvojhmaty a Šporcl k nim opět přidal náznak stylové retroreminiscence. Čistě pro sebe si Šporcl napsal a zde i zahrál epizodickou Bohemian nostalgia „v duchu přímé linie české houslové školy“, jak doslova pravil; jedná se hlavně o melodickou záležitost s jistými záblesky náladového odhodlání. Závěrem večera a zároveň jeho vrcholem se staly Introdukce, téma a variace Old Folks at Home na známou americkou píseň J. Kociana. V navzájem působivém výrazovém odstínění podílu obou interpretů zasvítily přímo paganiniovským leskem. Ovace byly vřelé a dlouhé. P. Šporcl splnil, co si předsevzal a co od něj obecenstvo dozajista očekávalo.

Autor: Julius Hůlek

FacebookYoutubeTwitter